Ze vzpomínek Václava Adámka, příslušníka 11. HP na jižní Moravě
Stanislav Průša

Aktivní vojenskou službu jsem nastoupil v roce 1932. Tehdy jsem byl povolán k osmnáctiměsíční službě u jezdeckého pluku 6 v Brně. Tam jsem se také poprvé blíže seznámil s tehdy ještě poměrně neznámým politickým hnutím - fašismem. Někdy na počátku nového roku 1933 (v noci z 21. na 22. ledna) nás ze spánku budila služba poplachem. Překvapeně jsme vyskakovali z postelí. Zrovna v tu noc jsme ho čekali nejméně. V Brně se totiž tou dobou konal důstojnický ples, kterého se zúčastnila většina našich vyšších velitelů. Dělové salvy ze Špilberka nás však utvrzovaly, že jde opravdu o poplach a ne ledajaký. Po nástupu na kasárenském dvoře byla urychleně sestavena hotovostní jednotka, která se měla přesunout do židenických kasáren.

Asi za půl hodiny jsme již v sedlech, ozbrojeni s dávkou ostré munice vyrazili. V Židenicích se prý střílí. Čím víc jsme se blížili ke kasárnám, tím víc nám bylo jasnější, že se opravdu děje něco mimořádného. V oknech okolních domů se svítilo a i přes pozdní noční hodinu postávalo ve studené lednové noci nezvykle mnoho lidí na chodnících. Několikrát nás dokonce míjel sanitní vůz. Když jsme dorazili do bran kasáren, bylo již po všem. Od místních vojáků jsme se dozvěděli, co se vlastně v průběhu večera stalo. Spící kasárna přepadli stoupenci fašistů legionáře generála Gajdy, vedení záložním nadporučíkem Kobsinkem. Jejich cílem bylo obsazení kasáren jako základny pro provedení vojenské i politické síly. Nezdařený puč se ale neobešel bez střelby, na kterou doplatil jeden člověk životem a několik dalších zraněním. Musím se upřímně přiznat, že při prohlídce rozstřílených stěn a podlah potřísněných krví jsem byl opravdu rád, že jsme přijeli po boji.

Po odchodu do civilu jsem byl později přeřazen k jiné jednotce. Ta se označovala jako Rámcový pluk 43. Později tato jednotka zanikla a v roce 1938 jsem byl převelen k nově ostavenému jedenáctému Hraničářskému pluku v Hrušovanech nad Jevišovkou. K tomuto útvaru jsem byl jako záložák 12. nebo 13. září povolán. Podle povolávacího lístku jsem se měl hlásit v Lesním zámečku poblíž Hrušovan. Zde bylo umístěno velitelství pluku.

Tam jsem také vlakem v určeném termínu dorazil. První den se nám zdálo, že náš příchod nebyl očekáván. Nikdo si nás moc nevšímal. Žádné fasování, ubytování, nikdo nám nic nepřikazoval. Celé odpoledne jsme pocházeli, pokuřovali a jedinou naší zábavou bylo hledání známých a příbuzných, neboť většina z nás pocházela ze Znojemska, tedy z okolí. Počáteční nadšení z nás pomalu opadávalo. Konec upadající morálce udělal podvečerní rozkaz k nástupu. Když jsme se seřadili do jakéhosi útvaru, předstoupil před nás starší muž v uniformě poručíka. Jmenoval se Šabata a jak jsem se později dozvěděl, byl záložním důstojníkem a v civilu byl učitel z nedalekých Dolenic. Po krátkém přivítání nám doporučil , abychom si pro nadcházející noc našli místo k přespání v přilehlých hospodářských budovách. Samozřejmě jsme na něj naléhali, s cílem získat co nejvíce informací.

Moc nového jsme se však nedozvěděli , a tak nám nezbylo, než se vydat do stodol a kůlen hledat vhodné místo k přespání. Ještě dlouho do noci jsme probírali naši situaci a budoucnost.

Všichni jsme dobře věděli co se na hranicích děje. Hovořilo se také o lehkém opevnění, kvůli kterému jsme zde vlastně byli. Mnozí z nás s ním měli již své zkušenosti. Byli mezi námi chlapi, kteří v bunkrech prodělali květnovou mobilizaci, ale hlavně zde byli záložníci "z místa", tedy ti co bydleli v blízkosti opevněné linie a byli v poslední době povoláváni ke krátkodobým cvičením do objektů.

Já sám jsem nepatřil ani k jedné ani k druhé skupině, takže všechny informace o opevnění pro mně byly nové a neznámé. Usínali jsme tehdy až hodně pozdě v noci.

Druhý den začal od rána pěkně po vojensky a s tím předcházejícím neměl nic společného. Vzbudil nás řízný budíček a pak už jsem si připadal jako první den na vojně. Umýt, ostříhat, převzít výstroj. Po této nezbytné proceduře jsme byli zařazeni do jednotek a nakonec jsme dostali flinty. Po obědě byl vyhlášen nástup. Na dvoře teď stála opravdová vojenská jednotka, která neměla s tím bezradným houfem civilistů z předešlého dne nic společného. Uniforma z nás udělala vojáky a tak se chtěl také každý z nás chovat.

Na nástupišti stály seřazeny tři pěší roty a rota těžkých kulometů, přezdívaná kulometka. Potom následovaly proslovy našich velitelů. Jména a hodnosti si už však nepamatuji. Seznámili nás s politickou a vojenskou situací v československém pohraničí a vysvětlili nám důvody, které byly příčinou zformovaného lehkého opevnění. Našim úkolem bylo obsadit kulometné pevnůstky v úseku Šatov - Hrádek - Hrušovany - Mikulov. Stejně tak jako my, nastoupili ke stejnému úkolu vojáci ze zálohy v celé naší vlasti.

Nakonec jsme po četách nastoupili k výdeji střeliva a pak už nás připravená nákladní auta rozvážela na jednotlivé úseky. Na místě zůstalo jen strážní družstvo k ochraně štábu. Naše četa nejela daleko. Řopíky určené nám totiž stály u Hrabětic. Služba v opevnění byla klidná jednotvárná. Místní ordneři o nás dobře věděli a do vojensky střeženého prostoru si netroufli. Přesto pro nás platilo nařízení nejvyšší ostražitosti.

Zbraň se mohla odkládat jen v nejnutnějších případech, na to se zvlášť dbalo. Každý den se procvičoval způsob vedení útoku na opevněnou linii. Na několika místech jsme sami upravovali terén tak, aby neposkytl nepříteli sebemenší úkryt a hlavně neomezoval střelbu našich zbraní. Jídlo nám dováželi z polní kuchyně. Původně jsme měli spát přímo v objektech, ale ty byly vlhké a studené, místa v nich také mnoho nebylo a tak jsme vymohli, že budeme spát venku. Často k nám ve večerním tichu přinášel vítr ozvěnu boje z předpolí. Někdy zazněl výstřel i z druhé strany a byl klid, ale jindy přerušila ticho mohutná salva německých pušek podporovaná palbou kulometné pistole. Brzy jim odpověděli naše zbraně - pušky a hlavně účinné a oblíbené šestadvacítky lehké kulomety. Někdy došlo i na granáty. Těžko bylo tenkrát na hranicích chlapcům z SOS, ti už dávno vedli svou nevyhlášenou válku. Mnoho jich leží na hřbitovech v celém našem pohraničí a nikdo si na ně nevzpomene.

Potom přišla mobilizace a příchod nových posil. K hranicím se neustále přesunovaly nové oddíly vojska. Také my jsme byly doplněni a posíleni. Za linií se zakopávala baterie dělostřelectva proti útočné vozbě. Do opevnění byl dodáván další vojenský materiál, hlavně střelivo a granáty.

V té době jsem byl nečekaně odvelen zpět na velitelství ke strážní jednotce. Samozřejmě jsem to těžko nesl, ale nedalo se nic dělat. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč se tak stalo.

Přesto, že byla vyhlášena mobilizace a schylovalo se k válce, vládl v Lesním zámečku klid. Občas přijelo nebo odjelo auto nebo spojka. Důstojníci trávili většinu času v objektech, kde také spali. Do vyhlášení mobilizace dokonce přivážel vojákům hrušovanský řezník Jelínek malým náklaďákem na smluvené místo manželky, samozřejmě tajně.

Potom přišlo osudné ráno 30. září. Den očekávání, nejistoty, nadějí a zrady. Věděli jsme, co se v noci v Mnichově dohodlo. Již od rána o tom vykřikoval do éteru berlínský rozhlas. Zradu pod níž se podepsali ti, na něž jsme v očekávané válce spoléhali nejvíc, západní spojenci, potvrdilo také naše rádio. Nastaly chvíle očekávání, přijmem nebo nepřistoupíme na hanebný pakt ožebračující Československo. Během dne docházely "zaručené zprávy". Generálové Krejčí a Syrový prý Mnichov odmítli, armáda zůstane v zaujatých postaveních a bude se bránit bez ohledu na politické rozhodnutí vlády. Sověti žádají uvolnění letištních ploch pro svá letadla, národ se proti Mnichovské konferenci postavil.

Marné naděje, v 17 hodin klesla armáda na kolena. V mimořádné rozhlasové relaci jsme se z úst předsedy vlády generála Syrového dozvěděli krutou pravdu. Československá vláda se podřizuje vnucenému diktátu podepsanému v Mnichově a v souladu se zněním smlouvy odstupuje určená pohraniční území. Při poslechu zastřeného hlasu , těžce hledajícího slova k ospravedlnění zoufalého činu, nám po tvářích stékaly slzy. Do srdcí se vkrádala beznaděj a zloba. Stále jsme tomu nechtěli uvěřit. Vždyť v pohybu byla obrovská vojenská mašinérie, desetitisíce vojáků stálo připravených na hranicích i ve vnitrozemí. To se přece nedá jen tak odvolat, zrušit podpisem jedné smlouvy. Bylo to zvláštní, měli jsme jít bojovat, snad každý se války podvědomě obával. Přesto všechno vlastenecké odhodlání měl každý v koutku duše ukrytý strach z věcí příštích. Najednou však byl konec, mohli jsme se živí a zdraví vrátit domů a přesto jsme se s tím nemohli smířit. Cítili jsme se zrazeni a podvedeni.

Konec však opravdu byl. První, čeho jsem si všiml, byl zásadní zvrat v morálce vojáků, vojínů, poddůstojníků, dokonce i některých důstojníků. Perfektní vojenská kázeň se změnila v chaos a nezájem. Najednou chyběla organizace a hlavně jasné instrukce a rozkazy. Na štábu neustále vyzváněly telefony. Velitelé jednotek na hlavním obranném postavení žádaly pokyny k vyklizení pozic. Postupně se situace uklidňovala a začal se organizovat ústup do vnitrozemí.

V následujících hodinách nastalo smutné finále. Od hranic přicházely první zdecimované jednotky, nákladní auta přivážely vojenský materiál z opevnění. Mezi posledními dorazili ti, před nimiž se měla vláda nejvíc stydět - příslušníci SOS.

Opotřebované, špinavé, mnohdy i potrhané uniformy. Zarostlé tváře a oči zarudlé od nevyspání nejvěrohodněji vypovídaly o útrapách prožitých v posledních dnech. Zcela přirozeně si okamžitě získali naši úctu a autoritu. Odpoledne byl sestaven pochodový proud a my zahanbeně opustili zámeček v Hrušovanech. Po silnici se táhl asi stometrový had vojenských uniforem.

Později se za námi vydaly i čtyři náklaďáky přidělené našemu útvaru. Nikdy předtím ani potom jsem tak smutný a potupný pochod nezažil. Jednotvárné kroky okovaných bot, občas zazvonila pažba pušky o helmu zavěšenou u pasu. Nikdo nemluvil, jen občas vylétla z útvaru sprostá nadávka. Naším cílem byla Miroslav. Když jsme večer docházeli k městu, vyjela proti nám hlídka na motocyklu, aby nás varovala, že moc v Miroslavi převzali místní Němci a s Čechy prý účtují po svém. Zpráva okamžitě proběhla davem a na nás zapůsobila jako polití živou vodou. Konečně se našel někdo, na kom si můžeme vylít zlost z ponížení, které nás trápilo. Chlapi zvedali hlavy, připravovali zbraně, zaznívaly bojové výkřiky. Teď konečně dokážeme, že jsme neustoupili ze strachu, běda tomu, kdo se nám postaví! Náš velitel okamžitě odhadl situaci a hrozící konflikt rychle zažehnal. Pochodový proud nechal přeskupit do bojového tvaru. Dopředu poslal jedno z aut, která nás mezitím dojela. Na jeho korbu posadil obsluhy dvou kulometů. Za ním jsme šli my pěšáci s puškami připravenými k palbě a na konci jely další vozy s kulomety. Musím dodat, že s námi šlo také několik rodin českých státních zaměstnanců z Hrušovan. Pod hrozbou vysokého trestu jsme nesměli bez povelu střílet, ani nijak provokovat. Tak jsme vstoupili do města. Všude už beztrestně vlály prapory s hákovým křížem a Němci do zblbnutí zvedali ruce k hitlerovskému pozdravu.

Z oken vyhrávaly vojenské pochody. Touto nepřátelskou atmosférou jsme projížděli ulicí za ulicí, ne však dlouho. Auto najednou před námi zastavilo. Henleinovci zatarasili silnici a nechtěli nás pustit dál. Šéf místních nacistů požadoval za volný průchod naše zbraně. Jsme prý cizí vojenská jednotka na území Velkoněmecké říše, a proto musíme být odzbrojeni. Také ho zajímalo, jestli s námi neutíkají němečtí antifašisté, hlavně komunisté. Vydat zbraně velitel kategoricky odmítl a Němce ujistil, že naši civilisté jsou Češi, kteří chtějí do Brna. Nacista však byl neoblomný, zřejmě se také chtěl ukázat před svými soukmenovci, kteří očekávali, co se bude dít. Jednání začínalo být nervózní a nevedlo k ničemu. Našemu veliteli nakonec došla trpělivost a od diplomatického jednání přešel k docela obyčejným výhrůžkám. Jak se nakonec ukázalo, to jediné na Němce platilo. Při pohledu na naše odhodlané tváře a připravené zbraně si to rozmysleli a s nadávkami nám uvolnili cestu. Dál už probíhala cesta klidně. Přesunovali jsme se do Moravského Krumlova. U Olbramic jsme procházeli nedokončenou linií lehkého opevnění druhého sledu. Přes bunkry se táhla soustava čerstvě vykopaných zákopů a přes silnici a železnici byl připraven zátaras. Tam se k nám také připojilo strážní družstvo, které řopíky hlídalo. Z Krumlova jsme se přesunuli směrem na Brno. Nakonec jsme skončili v Bohunicích. Později jsem byl ještě převelen do Husovic, kde jsem byl demobilizován a vrátil se domů.

Předcházející článek - šipka vlevo Hlavní stránka BOINGu Další článek - šipka vpravo
předcházející článek hlavní stránka BOINGu další
článek