Zimní jízdy OT-810 "Hakl"
Luděk Vávra

          Tak jako v minulých letech, tak i loňského roku byla pevnost Hanička otevřena pro veřejnost i v období mezi zimními svátky a Silvestrem. Tohoto času využily k návštěvě pevnosti stovky turistů a řada členů klubu zde pak mohla v klidu relaxovat a nabírat nové síly do nového roku. Pro zpestření zábavy jak turistů tak členů klubu byla vyhlášena na předsilvestrovskou sobotu pozoruhodná akce. Ve spolupráci správy pevnosti Hanička a Klubu vojáků v záloze Rokytnice v 0.h se měl "haničkovský" OT-810 "Hakl" podrobit zimním zkouškám v areálu pevnosti. Přípravy celé akce započaly několik dní předem a vyvrcholily zhruba ve 23.00 hodin, kdy byl na stroji dokončen poslední kousek maskování. Poté se již čekalo na ranní rozbřesk.

          Ráno se musel stroj nastartovat pomocí startovacího vozíku, neboť v té době byly mrazy až -20 stupňů. Je nutno podotknout, že haničkovský "Hakl" startuje i normálně poněkud hůře nežli bouďácký. Na druhou stranu ovšem zase brzdí, což jak jistě sami uznáte, se může také občas hodit. Po nastartování jsme museli urychleně opustit stísněné prostory garáží, neboť studený stroj mohutně kouřil a nenechal si to nikterak vymluvit.

          V řízení se střídali bratři Vávrové, Luděk a Milan. Není zas tak podstatné, kdo ve které chvíli tuto plechovku řídil, hlavní je spokojenost návštěvníků a členů klubu, kteří využili možnosti zajet si tímto vozidlem na velitelský objekt.

          Ukázka začala již na dvoře parádním smykem, kdy dal "Hakl" jasně najevo, že s ledem není zrovna kamarád. Celá akce byla plánována tak, že Hakl měl řádit na povrchu kolem objektů právě v době, kdy se návštěvníci vraceli z prohlídky. Největším problémem bylo zprvu vyjet k dělostřeleckému objektu, což se na prvních několik pokusů nedařilo. Stroj na ledovaté cestě před bránou zásadně neuhýbal a pokaždé si to namířil přímo do protějšího domku, což se samozřejmě nelíbilo řidičům. Po několika marných pokusech jsme ve snaze vyjet nahoru skončili dole pod ohradou a mezitím již pěkně "zryli" sníh na letišti. Na ledě prostě neposlouchal, a i když se pásy točili dopředu, klidně svou vahou sjížděl dozadu. Nezbylo, nežli projet sněhem těsně kolem ohrady a vyšplhat tak nad bránu. Kupodivu dobrých 30 cm sněhu a kopec mu nedělaly žádné potíže a zdálo se, jako by byl ve svém živlu. Hned od počátků si získal u návštěvníků obdiv a respekt. Při první jízdě jel sice chvílemi kam sám uznal za vhodné, nicméně bez potíží dorazil k dělostřeleckému objektu, kde se otočil a vracel se do ohrady. Otočit se na dvoře nešlo a tak bylo záhodno se otočit nad ohradou a poslední desítky metrů zpět do ohrady scouvat.

          Další vyjížďka již projetou stopou byla pohodlnější a byla natažena až na velitelský objekt. Vyšla perfektně a lidé právě opustivší podzemí pevnosti objevili na stropnici monstrum, které si zde spokojeně pobublávalo. Těžko popsat chování obzvlášť menších dětí, které si na Hakla mohly sáhnout či vylézt. Rodičům se jen velice těžko dařilo své potomky od vozidla odpoutat. Cestou nazpět se provedli zkoušky na stoupavost u dělostřeleckého objektu. Většina posádky poté, co byla naražena na výstupní dveře při zhoupnutí stroje jízdou do kopce vystoupila a couvání dolů pouze pozorovala. Poslední velká vyjížďka opět vedla na stropnici velitelského objektu.

          Mělo se zde především fotit a také zkusit, zdali je možno toto vozidlo na stropnici otočit, což se bez větších problémů povedlo na poprvé!
Hakl zpomalil před stropnicí a poté se především pomocí rajčáků na stropnici otočil o 90 stupňů kolem kopule pro dvojkulomet a zastavil mezi zvonem pro LK a zvonem pozorovacím. Majestátně vyhlížel směrem k sousednímu Adamu a poté se na zpátečku otočil o dalších 90 stupňů, aby nacouval nad krakorec. Pohodlně zajel mezi zvon pozorovací a kopuli k dalšímu fotografování. Cesta zpět do ohrady mu již nedělala žádné potíže.

          Nevím, jestli si mohu dovolit napsat jakékoli hodnocení po této ojedinělé a krátké jízdě, proto pouze můj osobní názor. Hakl se až na malé výjimky choval na sněhu jako ryba ve vodě. Nepodařilo se nám narazit na žádnou závěj, kterou by nezdolal. S ohledem na nulový výcvik řidičů na toto vozidlo, jelo vždy bezpečně vpřed. Čím rychleji ovšem jelo, tím méně se mu chtělo ve sněhu uhýbat. Trefujte se ale na tři metry širokou zasněženou cestu, navíc pod sněhem pokrytou ledem. Jízda vozidla na širokých pláních by rozhodně vypadala jinak. Slabinou je jízda po ledě. Pásy se smekají a pokud "nepodsypete", což jsme ovšem nezkoušeli, nemáte mnoho šancí. Jako lepší se jeví zajet do sněhu mimo komunikaci a můžete pokračovat v cestě.

Předcházející článek - šipka vlevo Hlavní stránka BOINGu Další článek - šipka vpravo
předcházející článek hlavní stránka BOINGu další
článek