Použití upoutaných balonů v čs. armádě
Bedřich Škraňka

          Upoutané pozorovací balony prokázaly v době první světové války neocenitelné služby při pozorování bojiště. Postupně jejich úkoly přebíralo průzkumné letectvo. Zápalné střelivo v leteckých kulometech ke konci války  nich dělalo hořící pochodně. Dalo by se předpokládat, že jejich doba nenávratně minula. Přesto je nacházíme ještě v roce 1938 ve výzbroji naší armády a MNO vydává v druhé polovině třicátých let nové předpisy pro jejich používání a výcvik obsluh a posádek. V dnešní době si klademe otázku: Mělo to nějaký smysl? Abychom pochopili, musíme se vžít do situace v té době. Vraťme se tedy zpět do historie.

          Po roce 1918 byly v naší armádě vytvořeny dvě balonové roty podřízené letectvu. Používaly balony SEMPERIT německé konstrukce pocházející ještě z doby první světové války. V roce 1925 byla provedena reorganizace, jejímž důsledkem bylo, že jedna z balonových rot byla zrušena a velení přešlo pod dělostřelectvo. Mírovou posádkou byly Milovice. Rota sloužila pro potřeby 302., 304. a 305. dělostřeleckého pluku, které měly ve výzbroji:

302. děl. pluk - dva oddíly těžkých houfnic ráže 15 cm, každý se třemi bateriemi
304. děl. pluk - stejná výzbroj jako 302. dělostřelecký pluk
305. děl. pluk - I. oddíl tři baterie 21 cm moždířů vz. 18
II. oddíl tři baterie 30,5 cm moždířů vz. 16

          Balonová rota se skládala z velitelství, pomocné čety, balonové čety, spojovací čety a kulometné čety. Materiál z období první světové války dosluhoval a náhrada byla zajištěna typem ATA z Itálie. Po roce 1930 byly do služby zařazeny balony typu nK 21. První pokusy byly ušity v Rakousku, později je vyráběl Matador Bratislava. Konstrukce byla odvozena od německého typu K. V roce 1938 se mohl tento balon použít jako upoutaný pozorovací nebo upoutaný, vytvářející přehrady proti letadlům. Prováděly se pokusy s řiditelným balonem vybaveným leteckým motorem Siemens o výkonu 120 a tlačnou vrtulí. Pro používání upoutaných pozorovacích balonů hovořily následující argumenty:

  1. balon mohl být v pozorovací poloze podstatně déle než letadlo

  2. spojení balonu se zemí bylo technicky jednodušší

  3. těžké dělostřelectvo nepředpokládalo časté změny palebního postavení

          Při stanovení vzdálenosti balonu od první linie vycházeli tvůrcové předpisu D - II - 6 Cvičební řád balonové roty v postavení /MNO 1937/ z dělostřelectva předpokládaného protivníka, tj. Německa:

  • 7,5 cm lehké pěchotní dělo leIG 18 - 3375 m

  • 8,8 cm protiletadlové dělo Flak 36 a 37 - 14800 m dálka 10 600 m výška

  • 10,5 cm lehká polní houfnice leFH 16L/22 - 9225 m

  • 15 cm těžké pěchotní dělo SIG 33 - 4700 m

          Většina těchto děl se nedá umístit do první linie. Jako optimální se pro pracovníky MNO jevila vzdálenost 7000 m od předního okraje obrany. Pozorování se provádělo z výšky 800 až 1200 metrů. Pozorovatel tak měl možnost sledovat pohyb na bojišti až do vzdálenosti 15 kilometrů, při dobré viditelnosti dokonce do 25 kilometrů daleko. /obr. 1/

          Před vlastním nasazením balonové roty bylo nutno provést průzkum trasy přesunu a jednotlivých stanovišť: /obr. 2/:

  • plynoviště

  • kotviště

  • vyčkávací stanoviště

  • vzestupiště

  • ubytování

          Mezi nimi muselo být zajištěno spojení a protiletadlová obrana jak na stanovištích, tak i za přesunu.

          Manipulace s balonem začínala na plynovišti. Mělo plochu 16 x 40 m a v těsné blízkosti prostor pro ukládání vodíku 10 x 7 m. Od předního okraje obrany bylo vzdáleno 15 až 20 kilometrů a všechna činnost a zařízení muselo být pečlivě maskováno. Obal mohl být naplněn vodíkem z ocelových lahví za tři až čtyři hodiny. Dalším možným způsobem bylo plnění balonetů. Do nich vyráběla vodík pojízdná plynárna PINTSCH. Tento postup vyžadoval blízký vydatný zdroj vody a trval 20 až 24 hodin. Zásoba chemikálií umožňovala vyrobit asi 3500 m3 vodíku. Celá operace musela probíhat nejméně 100 metrů od hořlavých předmětů, tj. lesů, stohů, stodol a pod. Pojízdná plynárna byla zpočátku tažena koňmi. Roku 1927 byla převedena na mototrakci.

          Naplněný balon byl přepraven na kotviště vzdálené osm až deset kilometrů od přední linie. Přesun se prováděl zpravidla ve dvou sledech. V I. sledu se přesunovali telefonisté, jedna polovina kulometové čety /2 kulomety vz. 24/ a balon tažený nákladním automobilem včetně poloviny jeho obsluhy. Ve II. sledu pak zbytek obsluhy balonu, druhá polovina kulometové čety /2 kulomety vz. 24/ a měřičské družstvo. Pro doplňování balonu se s sebou vezlo 60 ocelových lahví vodíku. V členitém terénu bylo možno volit přelet balonu. Vlastní kotviště muselo být opět velmi pečlivě maskováno. Pro případ odhalení muselo být určeno a vybudováno náhradní kotviště. /obr. 3/

          Z kotviště byl balon přesunován na vyčkávací stanoviště. Volilo se 600 až 1500 metrů od kotviště. V tomto prostoru se prováděly poslední přípravy k vzestupu. Všechny činnosti musely být provedeny s maximální rychlostí, protože balon již nebyl maskován.

          Na vzestupišti byl balon upoután k navijáku a plnil pozorovací úkoly. Použití balonu bylo omezeno rychlostí větru maximálně 16 m/s a teplotou do -5oC. Při oblačném počasí se balon umisťoval 300 až 400 metrů pod mraky. V případě nutnosti jej bylo možno skrýt do mraků. Naviják sloužil nejen k vypouštění a stahování balonu, ale i manipulaci v případě napadení letadly, kdy obsluha stahováním a popouštěním ztěžovala zamíření protivníka.

          Spojení pozorovací gondoly se zemí bylo telefonním kabelem. Odtud se výsledky pozorování předávaly na nadřízené velitelství nebo přímo dělostřelecké baterii.

          Dále muselo být zajištěno spojení s vyčkávacím stanovištěm, kotvištěm, obranou balonu meteorologickou službou, ubytovnou a sousedním balonem. /obr. 4/

          Ubytovací prostor se volil jeden až dva kilometry od kotviště, kam se balon přesunoval po skončení úkolu.

          Výběru posádek balonů byla věnována velká pozornost. Směrnice Sm-112 - Výkonná balonová služba /MNO 1936/ přesně stanovovala, kdo může v balonu létat: Vojenskými výkonnými balonisty se mohou stát důstojníci a aspiranti se zdravotní klasifikací A, kteří prošli zvláštní lékařskou prohlídkou dle předpisu S-I-1c. Byli školeni pro funkci:

  • pozorovatel balonu

  • pilot balonu

  • pilot řiditelného balonu

          Vojenské výkonné balonisty jmenoval MNO. Nejdříve musel být dosažen stupeň pozorovatel z balonu. V případě, že se z balonu provádělo též fotografování, mohl štáb počítat s tím, že snímky obdrží za tři až čtyři hodiny. Posádky balonů musely být psychicky i fyzicky odolné. I když se počítalo s protiletadlovou obranou ze země, popř. i od stíhacího letectva, byl voják v gondole vždy v nevýhodě.

          Shrneme-li výše uvedené poznatky, dojdeme k závěru, že upoutané pozorovací balony mohly být v roce 1938 použity jen za určitých podmínek. Jejich nasazení by bylo jistě pečlivě zvažováno. Těžké dělostřelecké pluky byly začleněny do zálohy Hlavního velitelství operujících armád a byly by nasazovány jen na důležitých směrech. Nutně se muselo počítat s německým letectvem, jehož výkonnost byla známa z občanské války ve Španělsku. Dodnes patří hluboký obdiv všem, kteří sloužili jako piloti nebo pozorovatelé z balonu.

Předcházející článek - šipka vlevo Hlavní stránka BOINGu Další článek - šipka vpravo
předcházející článek hlavní stránka BOINGu další
článek